Křtiny, svědectví - pokračování

 Ačkoliv se jednalo o atopický ekzém, který je u malých dětí velmi častý a spousta lidí nad ním mávne rukou, při zasažení většiny těla a v takto raném věku jde o závažný zdravotní problém. Zatímco u předškolních dětí se ekzém projevuje jako suchá, drsná, na pohmat krupičku připomínající kůže, u kojenců tvoří mokvavá ložiska, která navíc mohou mít skon k zanícení infekcí. Malý byl po tělíčku tak rozmokvaný, že i běžná manipulace s ním (chování, převlékání, hygiena, kojení, …) pro něj byla bolestivá.

Díky ekzému přišel dočasně o obočí, místy o vlasy, na prsou, bříšku a střídavě i jinde vlastně téměř neměl kůži, ale otevřené boláky. V noci jsme vstávali nejen kvůli krmení, ale i v pravidelných intervalech zkontrolovat stav kůže, protože ten se zejména během spánku neskutečně rychle měnil, a to hlavně k horšímu. Na nejvíce zasažených místech jsme neustále měnili nepřilnavé návleky (jakési obvazy pro miminka), ale i tak někdy nebylo ráno možné syna převléknout, aniž bychom ho nejdříve oblečeného neosprchovali, protože se rozmokvané rány přilepily na pyžámko a s oblečením bychom tak strhávali i kusy tkání.
Každý třetí den jsme byli u kožního lékaře v Benešově, následně jsme začali jezdit na specializované pracoviště do Prahy. Malý byl sledovaný dětským lékařem, kožním specialistou, alergologem, vyzkoušeli jsme obrovské množství léků a léčebných doplňků - zevně i vnitřně, dodržovali jsme přísná dietní opatření (kojenecké mléko bez bílkoviny kravského mléka, příkrmy bez červeného masa, vajec a mléka, zelenina a ovoce pouze nedovážené a převařené) a snažili se minimalizovat zdroje dráždění (prašnost, roztoči, domácí zvířata, …). Přistoupili jsme k omezení návštěv, protože jakákoliv viróza, rýma, prostě oslabení imunity by vedlo ke zhoršení stavu kůže, k odložení povinného očkování, snížení teploty doma, protože se malý nesměl zpotit, atd. Ze zoufalství jsme dokonce vyhledali i služby léčitele a pravidelně za ním každý týden dojížděli. Jediná úleva přicházela při dočasné léčbě kortikoidy, které dokázaly ekzém zcela utlumit, ale po jejich vysazení trvalo 1 až 2 dny než byl opět v původním generalizovaném stavu. Začátky synova života tak byly pro nás všechny těžkou zkouškou. Bojovali jsme s ataky nemoci, s časovou náročností a finanční nákladností léčby, ale co bylo nejtěžší, s utrpením malého miminka a vlastně i svými emocemi.
Den po svátku sv. Jana Nepomuckého, zhruba půl roku po narození, jsme syna nesli ke svátosti křtu. Obřadu se zúčastnila celá naše široká rodina. Myslím, že všichni ze zúčastněných se během obřadu střetli v myšlenkách a modlitbách, aby se novokřtěnec uzdravil. Já se obracela zejména na pannu Marii, v duchu jsem s ní rozmlouvala, že je také matka a má pro naše trápení jistě pochopení a prosila ji o pomoc. V následujících dnech došlo k zásadnímu obratu, léčba najednou začala fungovat tak, jak měla a stav ekzému byl den ode dne lepší. Už za měsíc byl syn stabilizovaný na udržovací léčbě (promašťování kůže a podpora imunity), se svědivostí kůže, což způsobuje celkovou nepohodu dítěte, ale jen s minimálními projevy ekzému v akutním stadiu. Když jsme se zamýšlela, co způsobilo ten přelom, zda nějaká změna léků či režimu, nedošla jsem nikdy k jinému závěru než že snad právě přijetí křtu. Nejprve mi připadalo zvláštní, přiznat ostatním, že si myslím, že je to Boží dílo. Snad jsem se obávala, aby neřekli, že jsem blázen, když si myslím, že zrovna pro nás by Bůh učinil zázrak.
V červenci jsme se synem opět byli na Hrádku, místě křtu, a to při příležitosti jedné z mariánských poutí. Při mši v kostele sv. Matouše jsem děkovala Bohu, panence Marii, sv. Janu Křtiteli, sv. Janu Nepomuckému, sv. Marku i všem ostatním, že nám tak pomohli v cestě za uzdravením a prosila je, aby při synovi stáli i nadále. Toto mé přání bylo vyslyšeno a naše dítko bylo během jediného měsíce zcela bez jakýchkoliv známek předchozího onemocnění. Zmizel ekzém, při pozdějším přetestování byly vyloučeny potravinové i kontaktní alergie a synovi nezůstaly na těle vůbec žádné následky. Tato skutečnost mě definitivně utvrdila v přesvědčení, že to byla opravdu Boží pomoc, které se nám dostalo.

Právě si připomínáme třetí výročí přijetí křtu. Syn od té doby hodně vyrostl, začal chodit do školky, našel si nové kamarády, má spoustu zájmů, rád jezdí na kole a kope s míčem, a nic z někdejších prognóz mediků se, Bohu díky, nenaplnilo.  Ani přetrvávající problémy s ekzémem, ani přeměna kožních problémů na dýchací, jmenovitě podezření na astma. Jediné, co nám tehdejší trápení připomíná, je preventivní používání speciální kosmetiky pro atopiky a pravidelné kontrolní návštěvy na alergologii.
Hlavní důvod, proč píši toto svědectví, je podělit se s Vámi nejen o můj zážitek, ale zejména o nadšení, které ve mně vyvolal ten fakt, že nám Bůh jasně ukázal, že naše víra má smysl. A ukázal to právě třeba mně, člověku, který nežije život věřícího úplně bez výhrad a trochu snad i pokulhává ve znalostech víry, přesto nekoná nic špatného a ctí Boží přikázání. Paradoxně svátost křtu, kdy církev přijímala mého syna, byla pro mě jako opětovné přijetí mě samé. Dříve jsem se obracela k Bohu jen v období největších křesťanských svátků, v zármutku při posledních rozloučeních či pouze ve chvílích úzkosti. Když jsem šla k maturitě, ke státnicím, nebo při cestě v noci tmavou uličkou, prosila jsem Boha, ať stojí při mně. Když jsem ale ve zkoušce uspěla nebo v pořádku došla domů, už jsem neděkovala Bohu za pomoc a brala vše automaticky jako samozřejmost a jen vlastní úspěch. Nyní se snažím o nápravu. Rozmlouvám s Bohem každý večer před spaním a děkuji mu, že mně i mým blízkým tak moc pomáhá.
S ohledem na našeho syna záměrně neuvádím jména.

Zpět na stránku Svědectví