Za Františkem Štverákem...

Malebné mariánské poutní místo Podblanicka, Hrádek u Vlašimi, je významné nejen svou starodávnou poutnickou tradicí k vzácné sošce trůnící Madony s Ježíškem a nedalekou studánkou s léčivou vodou. Je také rodištěm téměř zapomenutého katolického kněze, vlastence a statečného odpůrce a vězně obou totalit 20. století, P. Františka Štveráka. Letos 3. července 2011 po 1. hrádecké poutní mši požehnal Mons. Václav Malý  tomuto vzácnému člověku pamětní desku...

Kříž s pamětní deskou Františka Štveráka před kostelem na Hrádku

P. František Štverák se narodil 5. března 1909, jako druhý ze čtyř dětí vesnickému učiteli Antonínu Štverákovi z Hrádku u Vlašimi. Po vypuknutí první světové války narukoval na frontu také Antonín Štverák, a to na celé čtyři roky. Jeho žena se čtyřmi malými dětmi zůstala téměř bez prostředků, a proto se uchýlila ke svému otci, mlynáři Veselému, který měl v nedaleké Libži na Blanici mlýn, a zde ve skrovných podmínkách válku přežili. František Štverák dokončil obecnou školu, v roce 1928 maturoval v Benešově. Poté vstoupil do bohosloveckého semináře v Praze – Dejvicích a absolvoval teologická studia na Teologické fakultě Univerzity Karlovy. Na kněze byl vysvěcen 29. června 1933. Jako kaplan vystřídal několik farností na Rokycansku a v Polabí a v roce 1938 byl ustanoven farářem ve Chvalech u Prahy. Krátce nato však do jeho života zasáhly překotné události let 1938 a 1939.
Díky své přímé a odvážné povaze a jako opravdový vlastenec i bojovník (byl poručíkem duchovní služby v záloze) se František Štverák aktivně zapojil do odboje proti nacistickému okupačnímu režimu. Vystavoval falešné dokumenty pronásledovaným osobám, pomáhal ukrývat zbraně pro domácí odboj a podílel se na rozšiřování ilegálního odbojového časopisu V boj. Příznačné pro jeho přímou povahu byl svérázný způsob, jakým vyplnil tzv. Slib věrnosti Říši, i to, že odmítnul na rozkaz  vyzvánět na oslavu pádu Polska v září 1939. Netrvalo dlouho, 22. května 1940 ho gestapo zatklo. Byl podroben  mnoha výslechům a mučení, všechno statečně snášel a nikoho ze svých spolupracovníků neprozradil. Gestapu se nepodařilo prokázat mu vinu, byl však  poslán do koncentračního tábora.  Čekalo ho pětileté martyrium v místech, jejichž samotné názvy dodnes vyvolávají stísněné pocity, Dachau a Sachsenhausen. Kolik utrpení, ponižování a hrůzy musel prožít nelze v krátkosti popsat. Několikrát doslova přežil vlastní smrt, a to díky své hluboké víře v Boha a nebývalé odvaze a statečnosti. Za celý svůj pětiletý pobyt v koncentračních táborech vždy pomáhal svým spoluvězňům kde mohl, dělil se s nimi o jídlo i peníze, poskytoval jim svátosti i duchovní útěchu. Všechny povzbuzoval i svou optimistickou povahou a humorem, a svému příjmení dělal opravdu čest.
Z jeho činů se patří zmínit alespoň ten, kdy dobrovolně podstoupil mučení místo jiného vězně. Jednoho dne měl být na prostranství před baráky zbičován starý polský kněz jenom proto, že měl údajně špatně vyčištěnou misku na jídlo.  F. Štverák viděl, že starý a zesláblý člověk takové mučení nemůže přežít, a proto se dobrovolně nabídnul a hrozný trest podstoupil za něho. Se synovskou oddaností se staral o svého učitele, budoucího pražského arcibiskupa Josefa Berana, „Beránka“ jak mu říkal, kterému byl důsledným ochráncem a s nímž ho pak poutalo hluboké přátelství.

V dubnu 1945 se konečně dočkal osvobození  a ve svém deníku napsal:
Byla to opravdu krásná noc 29. dubna 1945… Nespali jsme, pouze leželi na zádech a vzpomínali, děkujíce Pánu Bohu, že ukončil naše trápení, že ukončil naše vraždění a vyhnanství. A na druhé straně prolétala hlavou úvaha za úvahou… Nebe jest plno zlověstných mraků. To, co nazývá občanský svět mírem, je jenom dočasný klid zbraní. Pravý mír je zapotřebí založit v srdcích národů. Pravý mír může zjednat jenom víra a úcta k evangeliu Kristovu… Tak asi jsem rozvažoval já - kněz Kristův a pevně jsem si umiňoval, že pro toto království chci ještě více pracovat, pokud moje síly budou stačit (Dachau, duben 1945).
 
Při návratu do Chval u Prahy  ho jeho farníci s velkou slávou uvítali. S elánem se pustil do přerušeného díla a v lednu 1946 byl  ustanoven vikářem pro okolní farnosti.
Do jeho života a kněžské služby však opět dramaticky zasáhly velké dějiny. V únoru 1948 se vlády definitivně ujala KSČ a situace se radikálně změnila. 
Stejně jako za nacistického režimu, ani nyní F. Štverák nezůstal k nastalé situaci lhostejný, jeho povaha a založení by mu to ani nedovolily. Plně se postavil za stanoviska arcibiskupa Berana a nekompromisně hájil práva a postavení církve. Následek jeho postoje byl zcela logický - již 15. června 1949 byl zatčen Státní bezpečností. 
Opět se ocitl ve stejném postavení jako před devíti lety. Prošel nejtvrdšími komunistickými věznicemi, jako byly Valdice u Jičína a Praha-Ruzyně, kde se zacházení s vězni nijak nelišilo od nacistických praktik. Ale ani poté se pater Štverák nevzdal a nepovolil. Soud se konal 23.- 25. ledna 1951 a spolu s F. Štverákem bylo souzeno dalších 9 osob. Všichni dostali vysoké tresty, ani patera Štveráka trest neminul. U soudu se neohroženě hájil, nic mu nebylo dokázáno, a tak byl odsouzen alespoň na dvacet měsíců, aby byla pokryta jeho vyšetřovací vazba. Po odpykání trestu nebyl propuštěn, místo toho strávil ještě tři a půl roku internace v bývalých klášterech Želivu a Hájku u Kladna, spolu s dalšími kněžími a řeholníky. Na svobodu se dostal s podlomeným zdravím až v létě 1954. Uchýlil se k rodině své sestry Marie do Pokratic u Litoměřic, kde se ještě shledal se svým otcem, který krátce na to zemřel. Jeho syn ho však dlouho nepřežil. Po třetím srdečním infarktu se jeho život uzavřel 20. srpna 1956 v nemocnici v Městci Králové, ve věku 47 let. Letos uplyne právě 55 let od jeho smrti. 
P. František Štverák patří do galerie neznámých hrdinů, na jejichž odkaz může být náš národ hrdý, a jejichž víra, odvaha, láska k pravdě i k bližním by měla být ukazatelem cesty životem pro další generace.

Byla jich hrstka
zrovna jak zrní v hlíně
spravedlivých a milosrdných
a touto setbou se obrozovala zem
Vždycky tomu tak bylo
Vždycky tomu tak bude    

Jan Zahradníček, Znamení moci

Anežka Stříbrná, červenec 2011

ZAVŘÍT