Problematika mariánských obrazů a soch

Úryvek z knihy Maria – mateřská tvář Boha od C. V. Pospíšila

Mariánská lidová úcta je často těsně spojena s určitými obrazy a sochami, a proto je povinností mariologa hovořit i o těchto věcech zcela otevřeně a přivádět bratry i sestry ve víře k upřímnému zpytování vědomí. Upřímně řečeno, nevím si rady s mariánskou úctou neúměrně vázanou na určitá konkrétní vyobrazení. Základní pravidlo úcty k obrazům přece spočívá v tom, že se klaníme Bohu, Kristu a uctíváme svaté. Úcta a klanění se vztahují ke konkrétním osobám, nikoli k jejich obrazům a sochám.Není Maria z takového nebo onakého poutního místa, ale pouze jedna jediná Matka Boží! Opravdu nevím, proč bych měl prokazovat větší nadšení před sochou z Fatimy než třeba před vyobrazením Matky Boží ze Svaté Hory. Domnívám se, že právě zde se nachází velké pole pro vytrvalou, trpělivou a taktní, nicméně jednoznačnou kultivaci lidové mariánské úcty. S ohledem na předchozí tradici je nutno vznést určité výhrady proti opravdu neúnosným ikonografickým inovacím posledních dvou staletí. Zobrazovat Marii bez Krista nebo bez společenství církve (Letnice) se zdá být vzhledem k tomu, co bylo řečeno výše i vzhledem k osmé kapitole Lumen gentium, čímsi je obtížně přijatelným. Kromě toho si nemohu odpustit poznámku: velkým tajemstvím přísluší určitá umělecká úroveň a čistota jejich ikonografického vyobrazování. Přesládlá kýčovitost různých sošek a obrázků je přímo znesvěcující, Mariino tajemství urážející a soudného člověka odpuzující. Určitý druh „obrazoborectví“ by zde byl jako projev úcty k Matce Páně zřejmě na místě. „Náboženské spotřební zboží“ tohoto druhu bychom určitě neměli kupovat a ani bychom tímto „kulturním haraburdím“ neměli „obšťastňovat“ druhé. Cosi obdobného platí i o určitých publikacích s mariánskou tematikou. Teologie obrazu a ikonografie by ale měl brát v potaz ještě jednu skutečnost, která nám často bohužel uniká. Když lidé obdivují na příklad Michelangelovu chronologicky první pietu v chrámu svatého Petra, jejich pozornost je v zásadě pohlcována úchvatným mistrovstvím sochaře, které jako by nedovolovalo vystoupit od dokonalého vyobrazení k tajemství samotnému. Totéž platí o celé řadě skvostných uměleckých zpodobení nejen Matky Páně, ale také Krista a tak dále. Nestáváme se vlastně nevědomky tak trochu „kulturními modloslužebníky“? Neklaníme se v těch největších uměleckých skvostech přednostně dílu našich rukou, a to tak intenzivně, že na meditaci a modlitbu vlastně už nikdo ani nepomyslí?Nejsou ty nejdůležitější chrámy křesťanstva dnes spíše muzea, místa uctívání uměleckých pokladů? Oč blíže jsem byl Bohu a Matce Boží kdesi na periferii Říma v bývalé tělocvičně, z níž udělali kostel. Tam nebylo co obdivovat, tam se lidé opravdu chodili modlit. Stejně jako je obtížné a v jistém slova smyslu také nebezpečné hovořit lidskou řečí o Bohu a jeho tajemstvích, je také nebezpečné to vše znázorňovat obrazy. Ono totiž právě v těch nejgeniálnějších konstrukcích teologů už často nevíme, jestli nám místo Boha není vlastně předkládána k věření a úctě spíše geniální teologova mysl. Teologie i ikonografie by zřejmě měly stále intenzivněji usilovat o skromnost, symboličnost odkazující nad konkrétní výraz. Právě taková je chronologicky poslední Michelangelova pieta, která z hlediska estetických kánonů doby svého vzniku zůstala nedokončená. Když jsem před ní opravdu několik hodin stál v milánském Castello Sforzesco, přivádělo mne to k modlitbě, k dotváření naznačeného, k průniku do tajemství. Michelangelo na tomto díle pracoval těsně před svou smrtí. Jako kdyby sám Nejvyšší rozhodl, kdy je dílo dokončeno.