Pokračování Jak jsem byl u léčitele

Není divu, řekl jsem si, když se setkává s naším špatným příkladem. V duchu jsem se zlobil, proč neléčíme my ve jménu Kristově, tak jak to bylo na počátku církve. Paní léčitelka o mně věděla hned všechno do nejmenších detailů. Nejen z oblasti zdravotního stavu, ale i co prožívám a co jsem prožil. To mne utvrdilo o pravosti toho, co dělá. Měl jsem za to, že se u ní jedná o působení Ducha Svatého, a ten přece působí i mimo církev. Vložila na mně ruce a začala s léčením. Po pár návštěvách žaludek opravdu přestal zlobit. Zjistil jsem, že její působení začínám silně pociťovat jednak v místě léčení, ale i ve dlaních. Nechal jsem si také léčit oči, mám poruchu tvorby slz, musím si pravidelně kapat umělé. Lékařka řekla, že jsou to nevratné změny do konce mého života. Do tří dnů bylo vše v pořádku, a co víc, ztratily se mi asi na měsíc dioptrie. Viděl jsem na dálku krásně každý lísteček.

V té době jsem se také blíže seznámil se skupinou lidí, kteří se zajímají o nyní moderní keltskou kulturu a hlavně o jejich náboženství. Jsou velmi přátelští, zastávají nenásilí, lásku, nechtějí zlo v žádné podobě, dokonce z toho důvodu ani nejí maso. Stále při sobě nosí virgule a prostřednictvím nich se mohou na cokoliv (dostanou-li od ní souhlas) ptát do „duchovního prostoru“. Mají zmapované celé Čechy, kde jsou jaké menhiry (vztyčené kameny ještě z dob Keltského osídlení mající například léčivý účinek nebo umožňují získání určitých nadpřirozených schopností atd.) K tomuto jsem přistupoval dost nedůvěřivě, ale na jednom výletě s nimi jsem se přesvědčil, že ty kameny opravdu vyzařují jakousi energii. Úplně zřetelně jsem to cítil dlaněmi, mohl jsem určit i střed proudu té energie, odkud vychází. Časem jsem začal rozpoznávat, ke které straně kamene se má stoupnout, a na jak dlouho. Když jsem se v duchu dotázal, přišla mně odpověď skrze ruce. Tak vidy, řekl jsem si o Keltech, také zde působí Duch Svatý, a mohl jsem být obdařen i já. Ruce mně začaly fungovat jako jakési radary. Když jsem třeba na určitého člověka myslel a zvolna jsem se otáčel, dostal jsem signál, kterým směrem se nachází. Mohl jsem si to ověřit na psovi. Když v lese odběhl „zeptal“ jsem se, kde je, a pak jsem zapískal – z 80 % přiběhl ze směru, který mně byl označen. Dnes chápu, že mi ruce začaly fungovat jako virgule, se kterou jsem nechtěl mít nic společného. Dostal jsem to, o co usilují keltští druidové (pohanští kněží) mnohdy celý život.

Následoval rychle „vzestup“. Začal jsem vnímat blízkost andělů a při modlitbě jsem byl několikrát vytržen do extáze. Byl jsem vtažen do magie a vůbec jsem si to neuvědomoval.

Postupem času se u mě začaly objevovat deprese, které narůstaly, pronásledoval mne neklid, bezdůvodný strach a nadměrná únava. Mojí záchranou bylo, že jsem chtěl upřímně sloužit Bohu, čerpal jsem ze svátostí a často se modlil.

Jednou, když jsem byl doma se dvěma dcerami, začal jsem pociťovat jakoby byl vzduch nabit elektřinou, a pak přišlo to, co jsem si neuměl představit – setkání se satanem. Neviděl jsem ho, jen jsem velmi intenzivně vnímal, že je tu ten zdroj vší hrůzy. Poprosil jsem dcery a modlili jsme se růženec. Když jsem chtěl vyslovit Svatá Maria, nebo Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, nebylo to možné. Velikou silou mě chytil za pusu, lámal mně do předklonu, abych se mu poklonil. Nechce se mi o tom ani psát. Trvalo to snad ¾ hodiny. Když nepořídil, odtáhl. Byl jsem vyčerpán, pak začaly různé halucinace. Nevím, jestli to byla reakce těla nebo finta od zlého, ale stalo se to, že jsem vzal dcery a bloudili jsme v lesích celou noc za neexistující záchranou v podobě nějakého menhiru, který jsme (naštěstí) nenašli. Vše skončilo naprostým vyčerpáním a mojí hospitalizací na psychiatrii. Byl jsem přijat s diagnózou akutní psychotická porucha, s možností dlouhodobé hospitalizace a trvalým léčením. Pod vlivem silných léků jsem dva dny o sobě nevěděl. Všechno se mně zhroutilo. Byl jsem zařazen mezi blázny, bylo se mnou zacházeno jako se smetím. Vyčerpán jsem se upínal ke Kristu. Léky mnoho nepomáhaly, každou noc mně navštěvoval ten Zlý. Po nekonečném týdnu přinesl jáhen Svaté přijímání. Bylo to úplně obyčejné. Starý, poněkud směšný pán, církevní fráze, na lavičce na dvorku, kolem pacienti s tupými pohledy. A přece od toho dne jsem měl od Zlého úplný pokoj. Absolvoval jsem množství důkladných vyšetření a nenašli mně žádnou chorobu. Po 14 dnech jsem byl propuštěn se slovy, že tam nemám co dělat. Odjížděl jsem s prožitkem toho, že Ježíš je opravdu Boží syn a že je jistě přítomen v Eucharistii. Teď tomu nemusím věřit, teď to prostě vím! Vždyˇnepomohly silné léky, moje vůle nestačila, nezachránily mě moje modlitby, ani dobří přátelé, kteří mě navštěvovali.

Zdálo by se, že příběh končí. Ale nekončí z toho důvodu, že jsem se nedal Kristu úplně celý. Stydím se to psát, ale je to tak. Pomalu jsem se začal dostávat tam, kde jsem byl dřív. Zjistil jsem, že v rukách poznám, kudy vedou prameny podzemní vody. „Na tom není přece nic špatného“ říkal jsem si. A když mohu toto, proč bych si „nevychutnal“ jak dává „energii“ nějaký strom nebo menhir… A tak postupem času začaly opět deprese. Zachraňovalo mně časté svaté přijímání. Po pouti do Medžugorje jsem také objevil krásu a sílu v růženci. Nicméně mně bylo čím dál hůř. Musel jsem začít brát opět léky, které ulevily jen trochu.

Období, které zde ve zkratce popisuji, trvalo asi dva roky. Za celou tu dobu, bez výjimky, se vždy při mši událo to, že když jsem přišel do kostela, stále jsem vedle sebe vnímal duchovní bytost (naivně jsem se radoval, že je to anděl strážný) vnímal jsem „energetické body“, přicházely signály do dlaní atd., ale jakmile začalo proměňování, a pak když jsem šel k přijímání, vždy tohle mé vnímání bylo úplně pryč. Vždycky. I když jsem se tyto schopnosti snažil vnitřně aktivovat, disponovat se, nic se nekonalo. Až teď vím, že ten, kdo to působil, tak v tu chvíli v hrůze prchal. Tehdy jsem ale tohle pochopit nechtěl. Až ke konci mše a při vycházení z kostela se to zase rozeběhlo.

Byl jsem doma už druhý měsíc na neschopence, vyčerpaný, pronásledovaný neustálou úzkostí, jsem dokázal obstarat jen základní věci. Ležel jsem a ve své bezmocnosti jsem šeptal: „Bože, Bože!“ Pak se mi dostala „náhodou“ do ruky knížka, zapomenutá doma v knihovně: „Seminář duchovní obnovy s prof. Tomislavem Ivančičem“. Mluví hodně o uzdravení skrze Ježíše. Uzdravení duše i těla. Moc mne to zaujalo. Přichází s tím, co mi v církvi tolik chybí. Jedna kapitola je věnovaná škodlivosti a zapovězení psychotroniky, věštění a magie. Schválně si v Písmu najděte Dt 18,10-12; Oz 4,12; Lv 19,31; Sk 8,22-23; Sk 16,16; Sk 19,19; Zj 22,15; Mt 24,24; Sk 8,9-10; Kor 10,21; to stojí za to!

Tehdy se mně teprve otevřely oči, a já poznal, kam jsem se to dostal. Zhrozil jsem se. Hned jsem zatoužil po zpovědi. Poznal jsem veškerou svoji bídu, v duchu jsem se před Pána položil, vzdal se s vědomím, že jsem úplně závislý na Jeho milosti a odřekl jsem se i jiné oblasti kam jsem nechtěl Boha pustit a oblboval jsem si svědomí, že je všechno v pořádku. Jak to už bývá, dostal jsem se ke knězi, který mi je nejméně sympatický a je podle mého soudu nejméně duchovní. Zpověď proběhla úplně obyčejně, ale hned jsem přestal pociťovat blízkost Zlého. Vytratily se mimořádné schopnosti, co jsem měl, a do tří dnů se mi vrátily všechny potíže, ze kterých jsem se léčil u léčitelky! Jednak úžasná zkušenost, že ve Svátosti smíření přichází opravdu sám Ježíš a také se mi tým potvrdilo, odkud to uzdravení bylo. Profesor T. Ivančič upozorňuje na to, že jako se vkládáním rukou předává Duch Svatý, tak léčitel může do člověka vkládáním rukou vehnat zlého ducha.

Nyní vím, jak moc si Bůh přeje, abychom mu patřili úplně celí, že neexistuje hřích, který by neodpustil, a jak je důležité naplňovat Ježíšovo přání milovat Boha celým srdcem, ze všech svých sil, a to denně a každou chvíli. Tím nás také chce uchránit toho, aby dílo ďáblovo v nás nezapustilo kořínek. Žít v posvěcující milosti, jak zní odborný termín, je opravdu nádhera! Neznám větší radost a štěstí!

S radostí si kapu umělé slzy, a když je mně špatně od žaludku, chválím Pána.

Ze srdce děkuji všem, kdo se za mě modlí.

 

P.S.: Teď po čase doplňují, že mi bylo dáno seznámit se s knězem, který žije s Kristem doopravdy a tak mohu zažívat, že to, jak žili první křesťané, apoštolové, není minulost a historie. Když jsem mu vyprávěl svůj příběh, jak to všechno začalo bolavým žaludkem, řekl: „A proč jste s tím nešel za Kristem?“ Styděl jsem se. Požádal Ježíše o moje uzdravení a stalo se tak a je trvalé. Poruchu tvorby slz mi ale Pán neodňal. Jistě ví, proč. Důvěřuji Mu a těším se z toho, že Mu patřím. A mám radost, že takových, kteří žijí s Kristem doopravdy, je víc než tento jeden kněz. Jsou to jednotlivce, ale jsou! To je to „malé stádce“, o kterém mluví Ježíš v evangeliu. (Lk 12,32).

Jen mě při myšlence, co by se se mnou stalo, kdybych býval opravdu přišel o rozum, běhá mráz po těle. Nebyl bych schopen se od těch zlých věcí distancovat, litovat toho, vyzpovídat se, zjednat nápravu a dělat pokání. Bylo to o hodně tenký vlásek, že jsem nepřišel o život, myslím hlavně ten věčný. Víme totiž od Ježíše, že do nebe nevejde nic, co je nečisté.